Co to znamená
Model představil americký sociolog Robert Karasek koncem sedmdesátých let. Práce se v něm popisuje dvěma osami: jak vysoké jsou nároky a kolik má člověk vlivu na to, jak, kdy a v jakém pořadí práci udělá. Nejrizikovější kombinace se nazývá „vysoce zátěžová práce“. Později model rozšířili Jeffrey Johnson a Ellen Hall o sociální podporu, proto se často uvádí jako model nároků, kontroly a podpory.
Model vysvětluje, proč dva lidé se stejným množstvím práce snášejí zátěž různě. Programátorka, která si sama plánuje den, zvládne náročný projekt lépe než pracovník na lince se stejně náročným, ale pevně daným tempem. Náročná práce s velkým vlivem se v modelu označuje jako aktivní: může být vyčerpávající, ale zároveň rozvíjí a motivuje.
Pro firmu z toho plyne, že ne vždy je nutné snižovat nároky. Často pomůže dát lidem víc rozhodování: o pořadí úkolů, o přestávkách, o způsobu řešení. Vedoucí může zapojit tým do plánování a nechat prostor pro vlastní postup. Třetí páka je podpora: dostupný vedoucí, pomoc kolegů, jasný postup, na koho se obrátit, když práce přeroste možnosti.
