Co to znamená
Fázové modely vznikly hlavně v 70. a 80. letech a nejsou diagnostickým nástrojem. Slouží spíš jako mapa: ukazují, že vyhoření je proces, který trvá měsíce i roky. Jednotlivé modely se liší počtem fází i jejich názvy a v praxi se fáze mohou překrývat nebo nejdou přesně po sobě. Společné mají to, že na začátku bývá velké nasazení a na konci ztráta zájmu a energie.
Na začátku člověk pracuje s nadšením, bere si víc, než by měl, a únavu nevnímá. Pak přichází stagnace: práce už tolik netěší a přibývá drobných zklamání. Ve fázi frustrace se objevuje podrážděnost, pocit nespravedlnosti a první tělesné potíže. Poslední fáze, apatie, znamená rezignaci a odstup. Vedoucí si často všimne až té poslední, přitom signály byly vidět dlouho předtím.
Pro firmu má smysl hlídat hlavně rané fáze. Nadšenci, kteří zůstávají v práci dlouho a nikdy nic neodmítnou, potřebují pomoc s nastavením hranic stejně jako unavení kolegové. Pravidelné rozhovory o vytížení, rozumné cíle a dostupná podpora snižují riziko, že se člověk dostane až do apatie. Zaměstnanec sám může model použít jako zrcadlo a včas si říct o pomoc.
