Co to znamená
Pojem zavedl v 70. letech americký psychiatr Chester Pierce pro každodenní ponižování, s nímž se setkávali černošští Američané, a později ho rozpracoval psycholog Derald Wing Sue. Mikroagrese nejsou otevřená urážka ani nutně obtěžování v právním smyslu, i když se s ním mohou překrývat. Jejich autor to často myslí dobře nebo si zraňující podtext vůbec neuvědomuje, a proto se o nich tak těžko mluví.
Příkladem je pochvala „mluvíte výborně česky“ člověku, který tu vyrostl, opakované komolení jména, dotaz „kdo vám hlídá děti?“ kladený jen ženám nebo vtípky o „digitálních dinosaurech“ na adresu starších kolegů. Jednotlivě to vypadá jako maličkost. Kdo to ale slyší týden co týden, cítí, že do týmu úplně nepatří, a přestává se zapojovat a říkat svůj názor.
Zakazovat jednotlivé věty nemá smysl. Pomáhá, když lidé chápou, proč může nevinně míněná poznámka ranit, a když je v týmu běžné na ni klidně upozornit, aniž by se z toho stal soud. Vedoucí jde příkladem: když ho někdo upozorní, poděkuje, omluví se a jde dál, místo aby se obhajoval. Pokud se poznámky opakovaně týkají stejného člověka, už nejde o drobnost a situaci je potřeba řešit jako možné obtěžování.
